KAPITOLA XXI.

SEDM POTŘEB K USKUTEČNĚNÍ VĚCÍ TAK ŽÁDOUCÍCH

   Protože tedy již dobře víme, co může vzejít z oné toužebně očekávané nápravy, budeme pomýšlet, jak bychom pečovali o to, aby naše záměry se uvedly náležitě v skutek a abychom byli považováni za pomocníky dobroty boží.
   2. K tomu bude třeba:

1. Ducha plného nesmírné důvěry.
2. Velmi vroucího vzývání Boha.
3. Neúnavné píle a práce dosti početných moudrých mužů.
4. Přízně velmožů.
5. Rozumnosti v pracích a přesného řádu.
6. Vše, co bude vypracováno, hned začít někde provádět.
7. Konečně však opatrného a ustavičného rozvádění od jedněch k druhým, až po očekávanou universálnost.

O těchto věcech povíme něco více.
   3. Předně rozum říká a příklady samotného božího počínání to ukazují, že k velkým pracím je třeba velkého ducha. Neboť nejvíce ve všech pracích pomáhá neohrožená svěžest ducha. Odvážní mohou vybojovat všechno, nic není dosti opevněno proti srdnatým, praví Plutarch Seneka pak říká: Mnoho přispěl k vynalézání, kdo doufal, že lze něco nalézt. Proto Bůh sám, kdykoli povolával určité osoby k nějakému mimořádnému slavnému činu a poroučel jim vykonat svůj záměr, nevyhledával nic tak jako velkou víru, malodušnost však káral. Vyplývá to z toho, co se událo při povolání Mojžíše, Gedeona, ]eremiáše, apoštolů atd. Proto Kristus ty, kteří žádali od Boha jakékoli opravdu dobré věci a hledali je, povzbuzoval ve víře a pravil jim: Věřte jen a přání se vám vyplní. Neboť pro věřícího je možné všechno.
   4. Nás tedy v nynějším úsilí (o němž rádi přiznáváme, že je o Pravdu větší než my, kteří je vynakládáme), může povzbudit ve víře v dobré pořízení toto: Za prvé nepochybná naděje na pomoc boží. Za druhé veřejná přízeň dobrých lidí, kterou nám slibují. Za třetí snadnost úsilí samotného, spočívajícího již na tak dobrém základu.
   5. Pokud jde o první podmínku, všechno to oč usilujeme, ať je to jakkoli veliké, je věcí týkající se slávy boží a rozšíření jeho říše. Sluší se tedy věřit, že Bůh tak málo může tomu odepřít svou pomoc, jako nemůže popřít sebe sama, třebas bychom byli v nejistotě, když právě nám neudělil mimořádné zjevení, ani nám nedal přímý příkaz, zda chce uskutečnit tak toužené věci naší zásluhou, či zda určil k této práci jiné (povzbuzené také naším příkladem a napomínáním). Zcela jinak je tomu, jestliže nám Bůh dá jistá znamení své vůle. Příklady obojího máme v Davidovi, Šalomounovi a jiných svatých. David nabízel Bohu, že vystaví chrám, ale bylo mu přikázáno, aby tuto starost přenechal synu Šalomounovi. Nicméně však mu Bůh nezakázal, aby toto předsevzaté dílo nezamýšlel, spíše důrazně schválil tak zbožný úmysl a poskytl podmínky, aby velmi pečlivě mohl shromažďovat potřeby jako je tedy jisté, že věci neobyčejně dobré nemohou přicházet odjinud než z onoho věčného pramene, odkud tekou potůčky všech dobrých úvah a skutků, tak je jisté, že Bůh nemá ve zvyku opouštět svá díla, neopouštějí-li je ti, jejichž rukama chtěl, aby byla vykonána.
   6. Kdo tedy má pevný úmysl vykonat podnět boží a nechybějí mu slova k Bohu, nechť si počíná tak statečně jako Elihu (Job. 33, 6 a 36, 2). Jinde máme být pokorní a mírní, ve věci boží se vyžaduje duch pevný a houževnatý. Elizeus v horlivosti rozšiřovat slávu boží se odvážil žádat dvojnásobek ducha Eliášova, věc to opravdu velikou (i podle svědectví samotného Eliáše) a přece toho dosáhl. Natolik nemůže být žádná víra v milosrdenství boží tak veliká, aby jeho dobrota a moc nemohla být větší. Boží moc pomáhající lidské nemá žádných hranic. Bude-li se kdo dovolávat pomoci, bude kdo ho vyslyší. Bude-li kdo žádat, bude kdo mu dá. Bude-li kdo tlouci, bude kdo mu otevře. Bude-li kdo hledat, bude kdo hledané věci ukáže. Těm, kteří touží po větších věcech (jen když jsou v souhlase s jeho vůlí, jemu k slávě, lidem k prospěchu), nebude moci větší odepřít, protože nemůže popřít sebe sama. Otevři jen ústa svá a já je naplním, pravil sám (Žal. 81, 11). Nechť se tedy bojí nadutí stavitelé Babylónu, že budou opuštěni, když si staví proti nebi věže bez vůle boží. Nemusí se však bát pokojní budovatelé Siónu. Což ve věci tak dobré klesneme na duchu? Což již déle nebudou ničím tato slova: ]děte do celého světa kázat všem tvorům: ]á jsem s vámi až do skonání věků. Jimi totiž přislíbil svou pomoc nejen apoštolům, kteří se tehdy chystali vyjít do světa, ale všem svým nepřetržitě až do skonání světa. Tedy také nám, na které připadl konec věků.
   7. Ale nemáme ani proč ztrácet naději na přízeň lidí, protože to, co děláme, nemá za cíl oklamat nějakého člověka, ale cílem je dobro všech. Ani totiž nevymýšlíme lidskými záměry nějakou lidskou říši, před níž by králové a národy skláněli šíji, ani nezakládáme nějakou sektu ve filosofii nebo v náboženství, již by se ostatní obávali, ani se nechlubíme novými názory nebo tajemstvími, od nichž by starobylost musela očekávat škodu a opovržení. Ale aby všichni lidé chtěli znát své dobro a aby ho shromážděného a soustředěného chtěli v společné radosti užívat a požívat. A aby si přestali vzájemně ukládat o svobodu a všichni počali svobodně vládnout pod nejvyšším vladařem Kristem v jeho svobodném království. Aby se rovněž přestali štěpit v sekty a nenávidět se, radíme usilovat o to, aby se rozhodli spíše být jednomyslní v uměních, vědách, tajemstvích a všech pokladech moudrosti, aby se nesnažili zlehčovat píli, objevy a zásluhy dávných předků, nýbrž dovršit je. Oni totiž nemohli jít výše, poněvadž stanuli na svém stupni vývoje, my pak, jsouce podpíráni jejich rameny, dosáhneme stupně vyššího. Zkrátka naše předsevzetí nechystají nikomu ze smrtelníků násilí, nikomu léčku, nýbrž všem se ponechává světlo k bedlivějšímu pozorování svých i cizích věcí, ke svobodnému rozhodnutí, zda si hodlají podržet své či zda stojí za to je vyměnit za lepší. Konečně se nabízí i způsob, jak by užili k společnému prospěchu co je kde pravdivého a dobrého. Jestliže tedy děláme takovou věc, zasluhujeme něčí nenávisti? Proč bychom si spíše neslibovali společnou přízeň, pomoc a oběti všech? Naději může povzbudit to, že svět nelne ke svým špatnostem natolik, aby odmítal, jestliže se naskytne něco lepšího. Poznáváme to podle toho, že cokoli se naskýtá nového, slibujícího nějakou přednost, to si oblíbí, i když je to zastřeno nějakým líčidlem. Proč by tedy odmítal, když vidí, že mu opravdu ukazuje pravé dobro?
   8. Konečně lze skládat dobrou naději i v samotnou snadnost tohoto úmyslu, podnikne-li se s Bohem a rozumem. Jednak totiž mnozí již dělají totéž a sám svět se pozvolna chystá na obrození, jednak že Bůh poskytne nadmíru jasné a srozumitelné rady. Ty, pravím, nejsou nijak nebezpečné ani nikomu nepřátelské (že by vyžadovaly výkon buď tajný nebo zchytralý či podvodný, nebo nesnadný a nebezpečný), ale ukazují a připravují zcela jasné prostředky k dosažení zcela jasného cíle. Jestliže se ukazuje, že tomu tak je, co může zbývat než chtít a se vzýváním Boha přiložit ruku k dílu?
   9. Řekl jsem totiž, že (na druhém místě) je třeba vroucího vzývání Boha, protože dílo je tak závažné, že nepomůže-li sám Bůh a sám nebude jednat a je uskutečňovat, nadarmo bude celý svět vynakládat síly a rozum. Neboť svět patří tomu, kdo jej založil (Žal. 24). Kdo se odváží usilovat o jeho nápravu, bez vůle, rady nebo příkazu Boha? Proto je třeba prosit Boha, aby sám poslal svého ducha svatého z nebeských výšin, aby byly opraveny stezky těch, kdo přebývají na zemi, a aby se lidé moudře naučili tomu, co se mu líbí a zachovávali to. Protože v této věci máme jisté sliby, nesluší se mlčet o Siónu a netečně se chovat k jeruzalému, dokud se nezaleskne jeho spravedlnost a jeho spása nebude plát jako pochodeň, dokud národy neuzří spravedlnost Boha a všichni králové jeho slávu (Iz. 62, 1, 2, 7).
   10. Protože Bůh to, co řádně činí, činí řádnými prostředky, je třeba dovolat se nebeské pomoci a ohlédnout se po všech možnostech lidské pomoci. Tu se požadují především Beseleelové a Aholiabové, totiž muži, které Bůh naplnil duchem moudrosti, aby pečlivě dávali pozor na cesty moudrosti a zjišťovali, co se může dít důmyslněji, a kteří proto z boží milosti něco mohou a vědí, a kteří by i chtěli cele se oddat pracím tak svatým pro slávu boží a pro spásu církve a lidského rodu. Takové je třeba považovat, jestliže se kdekoli u národů ukáží, za poslané z nebe a označené vztyčeným prstem božím (i kdyby nebyli povoláni jmenovitě jako tehdy Beseleel a Aholiab, Mojž. 31, 2).
   11. A protože dílo je velké, protože vyžaduje četné a rozmanité práce a mnoho času, nesluší se očekávat všechno od sil nějakého samojediného člověka, ale je třeba sebrat a vybrat mnoho nadaných lidí, kteří jsou vhodní k tomu, aby pátrali, upevňovali a rozšiřovali obecné světlo, pravdu, mír a svornost. Teprve od nich společně lze očekávat, co nedokáže žádný samotný smrtelník, tj. něco dokonalého na tomto poli, jestliže s boží pomocí neustanou přikládat ruku a usilovně konat svaté práce.
   12. A protože tato věc bude vyžadovat vydatnou pomoc knih i knihoven, různých lidí i mnoho času, neméně i podporu a ochranu vyšších činitelů, bude nutno také vyhledávat přízeň a dobrotivou štědrost těch, kdo jsou zástupci božími na zemi a kdo mají moc a prostředky k uskutečňování věcí. Co totiž zmohou v takových věcech soukromníci soukromýmí činy a soukromými prostředky? Proto Bůh, kdykoli chtěl ozdobit církev nějakou novou ozdobou, povolával hrdiny, jako na stavbu svatostánku povolal Mojžíše s vladaři lidu, kteří velmi horlivě pomáhali svatému dílu štědrými dobrovolnými dary. K vybudování chrámu určil jako stavitele Davida a Šalomouna, velmi zbožné a moudré krále, a na jeho obnovení zase Zorobabely, Cyry a Darie. Rovněž na obnovení náboženství povolal Josafaty, Jozue a Machabeje. Na přeložení svatých knih z hebrejštiny do řečtiny (aby již před příchodem Krista vešel ve známost jeho příchod předpověděný božími věštbami, pak povolal Ptolemaje. Tak ke každému úkolu někoho povolal. Konečně slíbil, že i k tomuto poslednímu shromáždění národů v církev povzbudí krále a královny, aby byli podporovateli církve (Iz. 49). A také jiné, kteří přinesou své stříbro a zlato své Hospodinu na ozdobu domu jeho (Iz. 60, 9). Zkrátka je třeba, aby od velkých byli k velkým činům povzbuzováni a vyzbrojováni ti, kdo mají vykonat velké činy, i když někdy Bůh dává vykonat svá velká díla nepatrným lidem, nemajícím lidské pomoci (není-li nikdo, kdo by svou práci obětoval Bohu), aby tím jeho sláva byla větší.
   13. Co se týká opatrnosti, hlavní její věcí bude aby toto všecko, (co tak kdokoli a pod vedením, správou a ochranou kohokoli chystá k společnému užitku lidského rodu) se pokud možno konalo skrytě, bez hluku a světské okázalosti, jako obyčejně vykonává svá díla Bůh, aby se spíše ukázalo, že už byla vykonána a ne že se počala dělat. Jupiter sám, (jak říká pohanský člověk) dříve bleskem zasahuje, než dá se rozzářit plamenem. Také slunce vychází tiše a ani stromy, když rostou, nedělají hluk. A království boží přichází nepozorovatelně, dí Kristus. Nechť tedy obnovitelé věd napodobují Krista, který jednal dříve než učil, který se nepřel ani nevolal, ani nebylo slyšet jeho hlasu na ulicích, dokud nebyl vynesen soud o vítězství. Jestliže jsme toho málo dbali dříve, bude třeba toho dbát tím bedlivěji potom, aby ani toto nynější rozhodnutí (pod jménem cesty světla) nevešlo ve známost u nikoho kromě těch, kdo jsou přibíráni k účasti na poradách. Zvláště proto, že tato uvažování byla teprve začata, že jsou to jen první počátky tak veliké věci a nehodí se dosud k zveřejnění.
   14. Konečně ti, kdo budou toto dílo konat, musí se vynasnažit, aby to, co tak konají pro společné blaho, nebylo takovým jen samo o sobě, nýbrž aby se také takovým komukoli jevilo (jestliže by tyto snahy vešly ve známost, když navždy ani nemohou být utajeny). Je totiž třeba tak jasně vytknout cíl společného blaha a tak k němu vhodnými podmínkami všechno pořádat a rychle vést, aby se všechno, co se koná, ukázalo bez předsudku všem lidem, aby ani sama nepravost neměla co hanět.
   15. Třetí součástí opatrnosti bude, aby ti, kdo budou chtít vynaložit úsilí na vypracování nástrojů k rozšiřování moudrosti, napodobovali spíše včely a mravence než mouchy a pavouky, z nichž první pracují společně, druzí rozptýleně a každý se usilovně věnuje svému vlastnímu lovu. Nechť tedy jednají učení muži, toužící po společném blahu, spíše společně než roztroušeně, nebo aspoň s ustavičným zřetelem k sobě navzájem a ke svým pracím. Protože totiž k odstranění tolika a tak velkých balvanů Sisyfových, všude stojících v cestě, s nimiž se dosud těžce a marně lopotí lidský rod, je třeba spojených sil více lidí, proto ať se tedy spojí. A protože tím, co je jednou položeno, se nemá hýbat a znovu uvádět v nepořádek, dávejte pozor jedni na druhé, aby se nikdo nezaměstnával tím, co bylo už vykonáno, ale tím, co se má vykonat, dokud se nenajde vhodné místo ke klidu pro ten či onen balvan, dokud se nepřekoná ta či ona výšina, dokud se neupraví ty či ony hrbolaté cesty, dokud se neuvede v řád ten či onen zmatek. A všechno, co takto kdokoli zdárně vykoná, ať se přidá na hromadu již vykonaného, aby nikdo nemusel konat, co se již vykonalo, ale aby píle všech a každého jednotlivce bděla toliko nad tím, co se má vykonat a dokonat.
   16. Za čtvrté, při stanovení prostředků obecné nápravy bude dobře zachovat řád, který jsme vyložili, aby především byly napraveny dobrou metodou knihy, potom dobrými knihami školy. Poté bude třeba, aby se družně spojili universální dozorci škol a konečně bude nutné vytvořit universální jazyk.
   17. Co se týče vypracování knih, bude třeba začít s těmi, které jsou buď důležitější, nebo s těmi, kterých je třeba dříve. Bude-li uznáno za nutné první, bude alfou a omegou Pansofie, protože když se má nebo může něco vědět, ona všechno uvádí v pravý, jasný a trvalý řád, a tím stanoví sobě a jiným knihám cíle, ukazuje meze, poskytuje měřítka a zjednává si přízeň (jak často bývá u cíle a prostředků). Jestliže se však má konat dříve to, čeho se má začít dříve užívat, bude třeba začít s knížkami nejnižšími, vzdělávajícími lidské dětství a jinošství. Tak totiž bude možné postupovat od základů stálým přidáváním k vrcholům, od prvního obecného a nejasného poznání přes jednotlivé a jisté zkušenosti k abstraktnímu pochopení, tj. od učení přes zkušenost k moudrosti. Přesto, že se musí všude plně uplatnit hledisko všech ke všemu, přece sotva lze něco z těchto věcí vykonat bez práce jednotlivců. Proto, jak se zdá, bylo by nejlépe doporučovat, aby se nevydávalo nic na veřejnost, dokud by se všechno neuvedlo v zamýšlenou úplnost, rovnováhu a souladnost.
   18. O universálním jazyku je třeba zvláště připomenout dvě věci. Za prvé, aby se ho nikdo nepokoušel sestavit dokud nebude hotova Pansofie, v níž budou správně stanoveny rody, ideje a vlastnosti věcí. Neboť nemůže být věcný, jestliže se všude nepřizpůsobí souběžně k věcem. Nemůže se však přizpůsobit, jestliže nebudou předem dokonale zjevny základy všech věcí, jejich vzájemný řád a vzájemná pouta. Za druhé, aby se jej nikdo nepokoušel vymyslet samojediný, ale přenechal tuto péči sboru moudrých. Jinak by se mohlo stát, že by se z touhy po tak ušlechtilé věci pustili do práce četní nadaní muži a pak bude nemožné, aby každý neměl na to či ono jiný názor. A jestliže by kdokoli chtěl trvat na svých objevech, budeme mít místo jednoho nového jazyka jich celou řadu a zmatek neodstraníme, ale zvětšíme. Nic však není na překážku, aby mnozí přemýšleli, co této věci napomůže. Jen ať ve věci společné celému světu nic nenařizují, nýbrž ať všechno, co je napadne užitečného (buď v celku nebo v části) zaznamenají a nakonec ponechají ke společnému rozhodnutí (k němuž ve vhodné době dojde).
   19. Řekl jsem také, že má být učiněn pravý a věčný počátek nápravy jak pokud se týče knih, tak pokud jde o školy a sbory na všeh místech. Neboť není nutno se o práci stále radit, je třeba také jednat, třebaže z počátku nemůže být všechno dokonalé. Je lepší v něčem pochybit než promeškat všechno. Neboť za prvé jak příroda, tak umění, které přírodu napodobí, tak milost, jež porušenou přírodu napravuje, ačkoli cílem jejich jsou díla dokonalá, přece vždy začínají od nedokonalých počátků, neboť není tomu jinak ani s věcmi, které vznikají, jež vyrůstají z počátku, a tím, že k nim stále něco přibývá, povznášejí se k dokonalosti. Každý oheň začíná jiskrou, pak zachvacuje troud, dále trámy, pak dům, poté ulici a konečně město. Kristus pak, náš Pán, přirovnal své učení k ohni; začal je šířit nejprve mezi svými, ve sboru apoštolů, potom jim přikázal, aby to, co poslouchali v temnotě, vyložili na světle a co slyšeli potichu, aby hlásali na střechách (Mat. l0, 27). Dále, kdo dává radu, má ji dávat spíše příkladem než slovem, nebo aspoň ne slovem bez příkladu, jinak to bude neužitečné. Když však sám dělá, co radí jiným, nejen snáze a zaslouženě si získává důvěru u jiných, kteří tím ochotněji ho napodobují, nýbrž získává si příležitost jak provést své úmysly. Jediný Bůh totiž činí dokonalá díla podle idejí předvídaných od věčnosti (proto jen o něm lze říci: A viděl vše, co udělal a hle bylo to velmi dobré, 1 Mojž. 1, 31). Člověk tím, že něco dělá, se učí, protože jak své ideje, tak i věci, které podle idejí tvoří, ani nezačíná, ani nedokončuje jinak než po stupních. Nechť se tedy napravovatelé sami první pokusí o provádění svých úmyslů. A uvidí-li, že neomylně postupují kupředu, mohou je bezpečněji doporučit světu; jestliže ne, mohou je napravit a zdokonalit. Nové léky nikdo ochotně nepřijímá. Přijme je však rád, mají-li obvyklý nápis - Vyzkoušeno.
   20. Všech učebnic, kolik se jich zpracovává, nechť se tedy hned užívá, aby se ukázalo, zda opravdu vštěpují vědění snáze než dosud. A zdaří-li se pokus v jednom či dvou případech, nechť se těchto knih začne veřejně užívat v nějaké veřejné škole, potom ve více školách atd. Takový počátek provádění a užívání ať dodržují ti, s jejichž pomocí budou připraveny tyto pomůcky vzdělanosti, proto, že spořádaná láska počíná jednak sama od sebe, jednak dodává důvěry těm, kdo ji chtějí napodobovat. Konečně je spravedlivé, aby ti, kdo připravili prvotiny setby, sklidili prvotiny sklizně.
   21. Podobně sbor světla může začít jedním či dvěma pracovníky zasvěcenýmí do tajemství světla, ne aby si přisvojovali více než ostatní, ale aby ukázali příklad jiným. Lze totiž začít několika, protože každý počet, který se má rozšířit do jakékoli velikosti, začíná jednotkou a stoupá přes dvojku k trojce a tak stále, protože každá jednotka má vzhledem k sobě i celku stejnou dokonalost. Mohou tedy představovat tento universální sbor buď samotní autoři universálních knih se svými poznocníky a ochránci, dokud Bůh neposkytne podmínky k jeho pravému ustavení a uzákonění.
   22. Až se takto podle přáni uspořádají věci v jednom nějakém místě, domě, městě a národě, bude nejbližším úkolem pomýšlet na rozšiřování tohoto světla na všechny strany. Je totiž přirozenost světla, že se šíří, a vůbec přirozenost všeho dobrého je, že se sděluje dále. Proto Kristus, ačkoli prohlásil, že je poslán především do domu izraelského a zabránil svým poslům, které vyslal nejdříve, aby se odebrali k pohanům a vstupovali do měst samaritánských (Mat. 10, 5), ale později přece kázal a nařídil kázat i Samaritánům a posléze jít do celého světa a kázat evangelium všemu tvorstvu. Apoštolové toho dbali a hlásali Řekům i barbarům, moudrým i nemoudrým, že jsou tímto úkolem vázáni, a přecházejíce od národa k národu s radostí kázali Kristovo učení. Ale i sám pohanský Seneka tvrdil, že se učí proto, aby vědění předával druhým, a říkal, že by nechtěl moudrost, kdyby se dávala s tou podmínkou, aby si ji uchoval pro sebe a nesdílel se o ni. Jestliže tuto povahu dobra napodobují i ti, kdo mají domnělá dobra (jako ti, kdo zakládají sekty), proč by ji nenapodobovali ti, kterým Bůh odhaluje pravé paprsky pravého světla a způsoby, jak je šířit na všechny strany?
   23. Avšak jak? Jistě nějakým řádem. Jako totiž Kristus, když chtěl nasytit ohromný zástup, nařizoval nejprve, aby se na volných místech usadili po stu. Pak lámal chleby a dával je učedníkům, ti je dávali sobě nejbližším a oni zase jiným, až nezbyl nikdo tak vzdálený, jemuž by se nedostalo jeho dílu. Tak je to zřejmě třeba dělat i zde. Ať každý napravuje podle světla božího nejprve sám sebe; potom své, jako sobě nejbližší; ti ať hned zvou jiné, ne příliš vzdálené (např. příslušníky téhož náboženství), pak jiné vzdálenější (jako Šimon a Ondřej zvali k účasti na úspěšném rybolovu druhy, kteří byli na nejbližší lodi), až by všichni křesťané byli uvedeni ve svornost a jednotu, aby mohli konečně mocně přemáhat ony husté tmy, obklopující církev. A tehdy bude třeba ukázat toto boží světlo očím Mohamedánů, kteří jsou bližší než židé a pohané, neboť oni Krista uznávají a ctí jako proroka. Pak se půjde k pohanským národům, kteří, protože Krista neznají, nechovají k němu ani nenávist ani lásku. Poslední budou židé, jeho zjevní nepřátelé. O nich Písmo předpovídá, že budou podníceni k horlivosti samotným množstvím národů obrácených k víře, takže se kruh milosrdenství božího uzavře u těch, u nichž začal.
   24. Otáže-li se někdo: Jak pronikneme k barbarským národům, jejichž jazyky neznáme? Jak jim ukážeme světlo pravdy? Apoštolové s sebou měli dvojí klíč, otvírající lidské uši a srdce, dar jazyků a moc zázraků. Co máme my? Odpovídám: Budeme-li mít snahu sloužit Kristu a rozšiřovat jeho království, bude mít Kristus prostředky a způsoby, kterými vzbudí důvěru ke svým služebníkům. Neboť je psáno: Oni vyšli a kázali všude, Bůh jim pomáhal a jejich řeč potvrzoval znameními, která následovala. K odmykání lidských smyslů, pravím, bude nám dostatečným klíčem zjištěná PANHARMONIE, již lze poznat principy přírody, Písma a všeho lidského vědění, sama o sobě dosti mocná, aby zasáhla jako blesk oči mysli a uvedla všechny smysly do poslušnosti pravdy, jestliže se v dosti jasném světle položí před oči všech lidí.
   25. Ale jak to bude moci udělat u myslí, jejichž jazyky neznáme? Odpovídám: Doufáme, že Pán navrátí jedny rty všem, abychom si rozuměli všichni. Rozumím ony rty vyvolené, jimž se snadno mohou učit všichni, protože prostředníkem jsou věci samy. A jestliže přece bude třeba, má-li se dát barbarům prvně ochutnat souladné moudrosti, užít nějak běžných jazyků, nechť se někteří z našinců zahraničním stykem s barbary naučí jejich jazykům. Nebo jsou-li ony národy pod naší vládou, nechť se v co největším počtu jejich chlapci, kteří již umějí mluvit, berou k nám a učí se našemu jazyku a souladnosti věcí. A až se utvrdí, nechť jsou rozesíláni jako budoucí apoštolové svého národa.
   26. Je však ještě jiný prostředek: pominout jazyky menších národů a učit novému jazyku i věcem prostřednictvím jazyků obecnějších, přijatých větším počtem národů, jako je v Evropě latina, v Asii a Africe arabština. Neboť co se píše latinsky, tomu mohou rozumět lidé všech evropských národů, a stojí-li to za námahu, mohou to přeložit do svých jazyků. Podobně co je napsáno arabsky, tomu rozumějí téměř všechny asijské a velmi mnohé africké národy. Sama Brána věcí (nebo-li pansofická metafysika), vybudovaná podle pravých zákonů universální harmonie a vydaná ve všech jazycích tak, aby stránka odpovídala stránce, řádek řádku, slovo slovu, bude se moci stát nálevkou, jíž by se mohli za pomoci kteréhokoli jazyka, naučit kterémukoli jazyku a mohli by si osvojit základ nového jazyka se základy samotných věcí.
   27. Někdo řekne, že se to zdá namáhavé. Odpovídám: Spíše se to zdá než je, pustíme-li se do toho rozumně a opravdově budeme o to usilovat. Ale i když je to věc vyžadující velmi značnou námahu, přece mnohem větší je dobro, jež se takto získá, aby byli k Pánu přivedeni naši bratři ze všech národů (Iz. 66, 2o). Pravím naši bratři, a pro ty máme obětovat i své duše, natož něco práce (1 Jan 3, 16).
   28. Prostředky mají být přiměřené svému cíli, aby to, co je malé, se neshledávalo jako něco velkého. Velká žeň žádá mnoho dělníků, mnoho srpů, četné sýpky a také náležitý čas. Dejme tomu, že tato poslední žeň světa (znovushromáždění všech národů na sýpce církve) bude velká. Budou-li však dělníci, členové sboru světla, také početní a horliví a budou-li v rukou jich (kteří jsou nástroji sloužícími harmonii) četné a ostré srpy a bude-li pilnost každého na jeho místě náležitá, může se za pomoci boží stát, co vidíme, že se stává v krajinách v době sklizně obilí, že totiž v několika málo dnech lze vidět požatá pole, přeplněné sýpky a uspokojené tužby rolníků. A jako ve velkém městě, jestliže před nějakou slavností každý hospodář dává zamést svůj dům a k němu náležející část ulice, můžeme v ten den vidět celé město vyčištěné a zářící, tak jestliže by každý, kdo okusil světla božího, konal povinnost mezi svými a mezi nejbližšími, což nyní není nikde vidět a sotva se to všude tak hned uvidí, změnily by se pouště v zahrady boží, jak to předvídají boží věštby.